Velká černá kniha česká

Velká černá kniha Josefa Bolfa, nejdepresívnějšího vizionáře atomového věku, s textem Tomáše Pospiszyla. Rozsáhlá vázaná publikace shrnující dosavadní umělcovu tvorbu a s autorskou přílohou. Vyšlo česky a anglicky. „Nechme stranou formu i techniku a soustřeďme se na obsah a jeho ohlas. Josef Bolf je v Čechách roku 2008 považován za úspěšného malíře. To znamená, že v zemi, kde nikdy nebylo tak dobře jako teď, získal oblibu malíř, který maluje nejrůznější katastrofy, okamžiky zoufalství, depresivní výjevy lidského osamocení nebo situace všeobecné hrůzy. Jde přitom za hranice běžného vkusu. Přitahuje ho horor, v obrazech cituje komiks, populární kulturu a dokonce kýč. To jsou podivné předpoklady úspěchu a zvláštní vizitka společnosti. Pokud tedy nebudeme věřit tomu, že nejvíce toužíme po tom, co nemáme, i kdyby to mělo znamenat zvrácení uznávaných hodnot. Naše civilizace, a v tom se neliší od svých historických předchůdců, se v dobách prosperity zajímá o svou temnou stránku, morbidně ji přitahuje smrt a úpadek. Bolf patří k tradici umělců, básníků a rockových hvězd, které ji zásobují díly plnými úzkosti, destrukce a zrůdností. Straší a dojímá, odpuzuje, a tím vlastně přitahuje. Někdy je jako emocionální vyděrač, který se ke svým metodám sám ochotně přiznává, a my mu stejně ochotně podléháme. Přitažlivost Bolfovy práce z posledních deseti let je dvojího druhu. Jeho diváci dokáží vycítit naléhavost, s jakou k malbě přistupuje coby prostředku k pitvání vlastních traumat. Tato traumata současně nejsou jen jeho soukromými běsy, ale řada diváků se s nimi dokáže ztotožnit. Bolf mluví nejen o své zkušenosti, ale i o zkušenosti své generace.“ ... „Každý večer se několik miliónů lidí se zájmem dívá, jak dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto, namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli. Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba: malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ. Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu, stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací. Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí. Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty.“