Bolest si věk nevybírá

Může se čtenář v 21. století po kanonických dílech Solženicyna, Ginzburgové a Šalamova dozvědět o stalinských lágrech vůbec ještě něco nového? Kniha herečky a teatroložky Tamary Petkevičové klasikům lágrové prózy směle konkuruje. Angažovaný dokumentarismus Solženicynova Souostroví gulag či skeptický naturalismus Šalamovových Kolymských povídek doplňuje o vypjatý emoční náboj a z pekla gulagu přináší všemu navzdory letmý úsměv. Osud petrohradské rodačky Tamary Petkevičové, která v nesvobodě, v táborovém divadelním souboru, našla svou celoživotní profesi, je vpravdě románový plný nečekaných zápletek a zvratů, zrady těch nejbližších, ale i pomoci cizích. Petkevičová jej ve své vzpomínkové próze představuje s neobyčejným citem pro detail a pointu. Její kniha nevypráví jen o táborových hrůzách a fungování toho zrůdného mechanismu, ale především o tom, jak se totalitní stát dokáže zcela a nelítostně zmocnit života nevinného člověka a jak mu jednou provždy vypálí svůj nesmazatelný cejch. Je to však také naléhavé svědectví o nekompromisním odmítnutí jakékoli diktatury.