Zvláštní zacházení - Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. Birkenau

Šoa neboli nacistické vyhlazování Židů se v Čechách dosud pojímá jako cosi cizorodého ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud těch druhých. Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec. Rodinný tábor zřídili nacisté ve vyhlazovacím centru v Birkenau v září 1943. Jeho prvními obyvateli se stali Židé z Čech a Moravy deportovaní z ghetta Terezín. Bylo jich několik tisíc, mužů, žen a dětí a všichni měli v dokumentech předepsanou šestiměsíční karanténu, po níž mělo následovat Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení. Tento termín označoval v úřední řeči nacistického Německa zabití člověka bez soudu, z rozhodnutí státních orgánů, usmrcení v plynové komoře. Karanténní lhůta vypršela právě v březnu 1944. Kniha Adama Drdy zachycuje historii rodinného tábora, především na základě vzpomínek několika desítek lidí, kteří přežili. Obsahuje rovněž dobové snímky a fotografie Radovana Kodery z cyklu Stopy holocaustu, zachycující zbytky rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.