Ad majorem evidentiam - Literární reprezentace zřejmého v textech J. A. Komenského

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu. Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů. Vznikla tak v jistém smyslu aporetická situace. Zatímco nové objevy odhalovaly limity vědění tradovaného prostřednictvím textů a sami aktéři varovali před přílišnou důvěrou v poznatky jen zdánlivě legitimizované tiskem, nové vědění bylo opět produkováno právě a především v podobě textů. Autopsie a textualita tu stály jako dva v zásadě protichůdné, přesto však vzájemně úzce spjaté kulturní a noetické principy. Úspěch kategorie evidence byl tak v této konstelaci umožněn především její ambivalentní povahou, díky které dokázala tuto aporii překlenout. Na jedné straně již ze své definice (videre=vidět) odkazovala k vidění jako základnímu gnozeologickému principu poznání, a naplňovala tak požadavek empirie a autopsie. Na straně druhé však zůstávala klasickou rétorickou kategorií, s jejíž pomocí mohl autor vizuální vjem efektivně sugerovat a vytvářet působivou iluzi, jež chybějící evidenci do značné míry nahrazovala. Souzněla tak s oběma klíčovými postuláty a situativně je uspokojovala. Jednotlivé kapitoly, věnované, zdrojům, formám a nástrojům evidence tuto tezi rozvádějí a ukazují, jak s pojmem evidence operoval v daných podmínkách Komenský. Demonstrují, že ji vnímal nejen jako nedílnou součástí své teorie vědění, ale v duchu paralelismu věcí a slov také jako textovou praxi, a že ji současně užíval jako jeden z autoreferenčních nástrojů, s jejichž pomocí vymezoval svou pozici v silně diferencovaném a konkurenčním raně novověkém učeneckém prostředí.