Už dva tisíce let / Jak jsem se stal chuligánem

Skandál, jenž vypukl kolem románu Už dva tisíce let rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana, rozvířil skutečnosti a problémy, které se nacházejí nejen za knihou, nýbrž za literaturou. Když se odchýlil od literární skutečnosti, objevil boj zakrátko politické cíle. Kniha vychází v roce 1934, kdy byly ideje, které zaměstnávaly rumunské intelektuální nadšení, dvě: antisemitismus a diktatura. Své dílo ovšem Sebastian začal psát v době relativního klidu, r. 1931. Tehdy také požádal o napsání předmluvy svého osudového guru, prof. Nae Ionesca, k němuž se kniha obracela s mnoha otázkami. Ten na tuto čistě literární výzvu k dialogu zareagoval neočekávaně a přepjatě. Předmluva, o niž ho Sebastian požádal, byla chladnou a drtivou obhajobou antisemitismu. Uveřejněná na prvních stránkách knihy se stala roznětkou aféry, o níž by se mohlo říci, že to byla soutěž v intelektuální devastaci, prověrka morálního chuligánství, hon za co nejsilnějším slovem, za co nejbrutálnějším podvrhem, za tou nejlítější nadávkou, v níž se hulvátství a pomatenost postavily proti slušnosti a zdravému rozumu a která ještě více rozdmýchala antisemitské vášně. Sebastian odpověděl koláží esejů a textů Jak jsem se stal chuligánem, kde objasňuje okolnosti vzniku románu a své postoje a vymezuje se vůči Ionescově předmluvě i intelektuální vřavě, kterou vyvolala. Úvahy sedmadvacetiletého vyzrálého myslitele jasnozřivě překračují dobovou kauzu a jsou znepokojivě aktuální. Tento z velké části nezamýšlený konglomerát je podivuhodným výsledkem zvláštních součinností se skutečným životem. Podivuhodným o to více, že jeho základem je vynikající román s komplikovanou kompozicí, který bravurní zkratkou zobrazuje lidskou komedii (či drama?) v její mnohovrstevnatosti. Hrdina zde kvazi-deníkovou formou mapuje události, společenské klima a vypjaté ideologické tendence i atmosféru tehdejší mondény od r. 1922 do r. 1933, v rumunském kontextu i zasazené do evropského rámce. Kniha se snaží popsat a vymezit postavení Žida ve společnosti, pozici jedince vůči mase, intelektuála vůči světu, rozehrává metafyzické téma osamocenosti. Před hrdinou vyvstávají stále nové otázky a nuance, román je prostoupen citem, melancholií i humorem, který nezřídka nabývá podoby ironie. citát: Mám dojem, že velcí korzáři historie, její velcí zbojníci, dobří tyrani, vždy postupovali tak, že hledali citlivá místa davu. V okamžiku, kdy tyto citlivé body našli, v okamžiku, kdy věděli, kde pošimrat byla partie vyhrána. Reakce mas byla vždy eliminována stimulací jejich prostoduchých choutek. Sbory, rytmický pochod a prázdné symboly, tato psychologická opojení jsou prima materia každé diktatury. Existuje jediný nepřítel, který se jim může postavit: kritický rozum. Proto každá diktatura začíná tím, že jej potlačuje. Zavržení kritického ducha, který alkohol a diktatura odstraní po prvních excesech, někdy ze studu, vždy ze strachu Nevím, kde skončí proces rozkladu, který bezesporu zažíváme. Vím však, že existují jisté nezničitelné lidské hodnoty. Ty zůstanou. (Jak jsem se stal chuligánem)