Merian 71 - Kuba - 2. vydání

Slunce a socialismus, rumba a revoluce. Kuba je perlou Karibiku a zemí mnoha tváří a podob. Avšak jedna z nich zůstává stále stejná: tvář Fidela Castra. Škorpión v botě, otrávené pero, oblek napuštěný toxickými látkami, mléčný koktejl s kyanidem; všem těmto zkouškám podrobila CIA tělo Comandante en Jefe Fidela Castra od roku 1959, co je na Kubě u moci. Bez ohledu na to drží prošedivělý revolucionář Fidel sedmihodinové projevy, přijímá papeže a zatím cestuje skoro tak často jako zamlada. Navzdory všem útokům je dnes Fidel Castro Ruz služebně nejstarším samovládcem na světě. Charizmatický stárnoucí rebel v zelených maskáčích přežil politicky osm prezidentů Spojených států a fyzicky tři papeže. Snad žádný jiný politik nevzbuzuje současně tolik úcty a tolik nenávisti. Pro jedny je komunistickým Antikristem, druzí ho považují za Robina Hooda Třetího světa. Už teď je ale žijícím mýtem. Rudému vůdci a jeho revoluci se na Kubě nevyhnete. Už od koloniálních dob zažívala většina Kubánců jen nespravedlnost, útisk a nouzi. Během silvestrovské noci na přelomu let 1958 a 1959 se na Kubě všechno rázem změnilo. Do Havany napochodovaly Castrovy guerilly a diktátor Fulgencio Batista uprchnul. Revoluce zvítězila, Kubánci propukli v bouřlivý jásot. Fidel a „Che“ Guevara, oba hlavní ideologové, okamžitě začali s přestavbou společnosti. Hledali východisko z bídy Třetího světa, která trvala celá staletí. Nekompromisně vyvlastnili i americké podniky a zahájili rozsáhlou agrární reformu. Revolucionáři zřídili bezplatné zdravotnictví a školství, provedli alfabetizační kampaň a skoncovali s rasovou diskriminací. Vyhlásili heslo „Socialismo o Muerte“ (Socialismus nebo smrt). Vyvlastňování a přerozdělování působí na kapitalistu právě tak, jako kříž a česnek na Draculu. Bohatí Kubánci se sbalili a uprchli před „rudým nebezpečím“ většinou na Miami. Po tomto prudkém zásahu brzy zmizela nezaměstnanost, chudoba, bezdomovství i prostituce. Na Kubě v Karibiku vzniklo něco, co se blížilo zidealizovanému obrazu „spravedlivé společnosti“. Skutečným duchovním vůdcem revoluce byl argentinský lékař Ernesto „Che“ Guevara (1928–1967). Pracoval na proměně vědomí a snil o „novém člověku“ , který se zříká veškerých materiálních výhod, který je nesobecký, solidární a revoluční a který se rozšíří po celém světě. Che a jeho sen fascinoval i lidi na Západě. V 60. a 70. letech by se v západní Evropě nenašla snad jediná studentská špeluňka, kde by na stěně nevisel plakát tohoto pohledného revolucionáře. Spojené státy na vyvlastnění okamžitě reagovaly tvrdým konfrontačním kurzem. Dodávky kubánského cukru do USA byly škrtnuty o 95 %. Eisenhower byl přesvědčen, že se u Castra jedná o jednodenní úlet, v Latinské Americe celkem obvyklý. Když ale americký prezident pochopil, že to ten muž, který před jeho dveřmi zrealizoval komunistický zlý sen, opravdu myslí vážně, sáhl po svém nejsilnějším nátlakovém prostředku: nejvýznamnější obchodní partner Kuby uvalil v roce 1962 na tuto ostrovní zemi totální hospodářské embargo, aby dostal rebely na kolena. Izolovaná země nakonec našla spojence v Sovětském svazu. S „Velkým bratrem“ za zády prožili Kubánci období rozkvětu a dosáhli životní úrovně, o jaké si jejich latinskoameričtí sousedé mohli nechat jen zdát. Když Kryštof Kolumbus uviděl na své námořní plavbě směrem na západ v roce 1492 poprvé zemi, věřil, že objevil zlatou pohádkovou Indii a ráj. Objevitel prohlásil ostrov za državu Španělska. V roce 1511 pověřila španělská koruna Diega Velázqueze dobytím, pokřesťanštěním a osídlením Kuby. Dobyvatel vrazil na ostrov se třemi stovkami vojensky vycvičených mužů, v jednom zátahu vyvraždil asi 500 000 místních Indiánů a v letech 1512 až 1514 jako v horečce založil sedm měst: Baracou, Bayamo, Trinidad, Sancti Spíritus, La Habanu, Camagüey a Santiago de Cuba. Brzy se ukázalo, že řeky a doly na Kubě nemohou naplnit zlatá očekávání Španělů. Koruna proto ztratila o ostrov zájem a jeho kolonizátoři se museli přeorientovat na namáhavé zemědělství.