Pandemonium

Je to náš svět – nebo není? Neliší se skoro ničím, nic v něm nechybí... Spíš něco přebývá: množství démonů, kteří mají ve zvyku posednout vybranou oběť, v jejím těle si odehrát oblíbenou scénku (v mnoha případech končící něčí smrtí), a tiše se vytratit. Do jiného hostitele. Případů posednutí je už tolik, že se jimi musí vážně zabývat církve i vědci. Pořádají se konference, fanoušci démonů mají své cony, ani jeden názor se nepodobá druhému... Del prodělal několik posednutí. Jeho potíže neustupují, navíc mají tak netypický průběh, že si může vybrat mezi cejchem podvodníka nebo šílence. Co mu poradí vymítačka, která má s posedlostí právě tak důvěrné a osobní zkušenosti? Čím to, že se jedna démonická rodinka stahuje na stejné místo, do mrňavého městečka v Kansasu, které kromě domorodců mohou znát už jedině čtenáři obskurních komiksů? Romám získal Cenu Williama L. Carwforda pro nejlepší románový debut roku 2008. Ukázka z knihy: „Byla jsem posedlá nejméně čtrnáctkrát, Dele. Probrala jsem se v nemocničním pokoji a držela jsem obličej mrtvé ženy, a přitom jsem věděla, že se moje rty právě dotkly jejích. Že jsem ji právě zavraždila. Někdy se mi ztratil celý týden. Dva roky mezi mými desátými a dvanáctými narozeninami jsou samá díra. Naučila jsem se, že kdokoli může kdykoli zmizet, a v okamžiku ho nahradí netvor.“ „Teď už jsi na Andílka moc stará,“ mínil jsem. „Teď už bys měla být v bezpečí.“ „Možná před ním, ale ne před ostatními. Stala jsem se exorcistkou, ne? Příliš mnoha démonům jsem hleděla do tváře. Jakmile si tě všimnou, zapamatují si tě a vyhledávají tě. Uvědomíš si, že se můžou kdykoli zmocnit tebe nebo kohokoli, kdo je ti nablízku. Takže jsi pořád ve střehu. Pátráš po té změně ve výrazu, po tom cizím hlase.“