Leova šance

Zaparkuju o kus dál, a když dojdu k jejímu domu, skrz prosklené hlavní dveře vidím, že právě zamyká svůj byt. Dobré načasování. Opřu se o auto, které stojí přímo před domem, a počkám, než vyjde ven. Neubráním se úsměvu. Jsem tak k zešílení šťastnej, že je zas součástí mého života. Uvědomuju si, že mezi námi není nic vážného, v podstatě mezi námi není vůbec nic, ale je to začátek. A jenom z toho pomyšlení mám tak dobrou náladu, až se dá snadno zapomenout, že jí lžu. Někde vzadu v hlavě mě hlodá vědomí, že to budu muset brzy vyřešit, ale teď myslím hlavně na to, že mám Evie přímo před sebou. Po všech těch letech je přímo přede mnou.Vyjde ven, všimne si mě a zarazí se. Přes tvář se jí mihne překvapení. Založí si ruce, nakloní hlavu, sjede mě pohledem a nakonec se mi zadívá do očí. „Vsadím se, že se ti ztratilo štěně a chceš, abych ti ho pomohla najít, co?“Uchechtnu se. „Vlastně jsem ti chtěl nabídnout bonbóny. Mám je tamhle v dodávce.“ Křením se ještě víc. Musím vypadat jak naprostý blázen.I ona se zeširoka usměje a já bych v tu chvíli přísahal, že slyším zpívat anděly. Seber se, zoufalče.