Křídla na konci všeho

Blanca Varela (Lima, 1926) patří k nejvýznamnějším latinskoamerickým básníkům dvacátého století. Generačně se řadí do silné skupiny spisovatelů, kteří ve čtyřicátých letech minulého století působili v Paříži, kde si osvojili a tvořivě uzpůsobili moderní básnické postupy. Jejich nejznámějším představitelem je nositel Nobelovy ceny za literaturu Octavio Paz. Právě slavný mexický básník ji přiměl, aby začala své verše publikovat, a ve vzpomínce na společná léta v Paříži napsal: „Tehdy jsme všichni zpívali. A mezi těmi zpěvy zněl osamělý zpěv jedné peruánské dívky: Blanky Varely. Nejutajenější, nejostýchavější a nejpřirozenější ze všech.“ Blanca Varela dlouhá léta zůstávala ve stínu svých slavnějších kolegů, ale možná právě proto si dokázala zachovat naprosto svébytný hlas, vzdáleně ovlivněný jak surrealismem, tak orientální poezií. Její dílo není příliš obsáhlé, ale o jeho významu pro španělsky psanou literaturu dnes nikdo nepochybuje.